Určení otcovství

    Určení rodičovství obecně je v zákoně č. 94/1963 Sb. o rodině věnována hlava třetí. Zatímco určení mateřství upravuje jediný paragraf 50 (ovšem i při určení mateřství mohou a vznikají spory !), otcovstvím se zabývá celý zbytek třetí hlavy. Systém stojí na existenci právních domněnek. Pro určení otcovství jsou tři, v přesně daném pořadí. Teprve pokud je vyloučena domněnka vyšší, je možné se zabývat se další v pořadí. Není nijak možné určitou domněnku přeskočit.
    Rozlišujeme určení otcovství a jeho popření. Samozřejmě vyvrátit lze teprve domněnku, která je na konkrétního otce aplikována.

    První domněnka vychází z účelu manželství a předpokládaného v praxi obvyklého stavu. Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky.
    Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, považuje se za otce manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne potom, kdy její dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.
    Při počítání času, který je rozhodující pro určení otcovství, má se za to, že manželství toho, jenž byl prohlášen za mrtvého, zaniklo dnem, který byl v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého určen jako den smrti.

    Druhá domněnka, která nastupuje v případě, že je první vyloučena nebo otcovství z ní vyplývající popřeno,  považuje za otce muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem. Prohlášení nezletilého rodiče o otcovství musí být učiněno vždy před soudem. Souhlasným prohlášením rodičů lze určit otcovství k dítěti ještě nenarozenému, je-li již počato.
    Prohlášení matky není třeba, nemůže-li pro duševní poruchu posoudit význam svého jednání, nebo je-li opatření jejího prohlášení spojeno s těžko překonatelnou překážkou.

    Nedošlo-li k určení otcovství podle předchozích ustanovení, nastupuje domněnka třetí, pode níž může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud. Za otce pak se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v tzv. "kritické" době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují (např. úplná impotence).

    Existuje i řada v podstatě procesních pravidel upravujících průběh určování otcovství podle této třetí domněnky. Není-li domnělý otec naživu, podává se návrh na určení otcovství proti opatrovníkovi, kterého soud ustanovil. Jestliže navrhovatel v průběhu řízení zemře, může v řízení pokračovat druhý, k návrhu oprávněný. Do šesti měsíců po smrti dítěte mohou podat návrh na určení otcovství též potomci navrhovatele, prokáží-li právní zájem na tomto určení. Zemře-li v průběhu řízení muž, proti kterému návrh na určení otcovství směřuje, pokračuje soud v řízení proti opatrovníkovi, kterého ustanoví soud. Zemře-li v průběhu řízení muž, který o sobě tvrdil, že je otcem, a nepokračuje-li v řízení dítě nebo matka, soud řízení zastaví.

    Každá z uvedených domněnek může být samozřejmě u soudu popřena. O ustanoveních zabývajících se popřením otcovství ale pojednává samostatný článek.