Výživné mezi rozvedenými manžely

    V zákoně o rodině, který představuje výchozí právní předpis, který musíme při zkoumání výživného zohlednit, je výživné mezi rozvedenými manželi upraveno § 92 - 94. V systému rozlišení rozsahu poskytovaných příspěvků je postaveno na třetí místo. Rozvedený manžel má nárok na výživu přiměřenou, zatímco rodiče vůči dětem na slušnou, děti vůči rodičům a manželé mezi sebou na stejnou a ostatní příbuzní pouze nutnou výživu.

    Při posuzování konkrétního případu a určování výše výživného soud musí zohlednit obecná kritéria § 96, tedy přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. To znamená, že soud důsledně posuzuje, zda se povinný záměrně nesnaží soud a oprávněného "obalamutit" tím, že uvádí nižší než skutečné příjmy apod. Pokud manžel podnikatel vykáže, že za celý rok vykazuje mizivé příjmy a nemá téměř na placení zaměstnanců a přijel k soudu svým novým Mercedes vozem s řidičem, soud se podiví, vážně zamyslí a rozhodne spravedlivě nejen vzhledem k výkazu o příjmech, ale také k majetkovým poměrům.
Platí zde i speciální pravidlo, podle něhož rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu.
Další obecné pravidlo § 96 je, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud musí zkrátka zohlednit co možná nejvíce aspektů věci a přidělit jim odpovídající váhu.

    U výživného rozvedených manželů je tedy předpoklad pro jeho poskytnutí odkázanost na výživu. Jakmile se někdo ocitne v situaci, že není schopen uspokojovat své potřeby sám, má právo se obrátit na bývalého manžela. Tato povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům. To znamená, že až v případě, že by ani manžel nebyl schopen osobě na výživu odkázané pomoci, mohla by se tato obrátit na rodiče.

    Existuje ovšem i jedno speciální ustanovení, které určitým způsoben zvýhodňuje tzv. "nevinného manžela". Soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely (tedy aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná). Takovéto "sankční výživné" lze ale přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu. Poté je výživné hrazeno v přiměřené výši.