Smlouva o výpůjčce

    Tento smluvní typ uvedený v šesté hlavě občanského zákoníku nabízí subjektům možnost, jak dohodnout bezplatně (narozdíl od nájemní smlouvy, kde se věc přenechává vždy za úplatu) užívání individuálně určené věci. Jde tedy o vztah onerózní (bezúplatný). Předmětem mohou být jak věci movité tak nemovité. Smluvní strany jsou v zákoně pojmenovány jako půjčitel (ten, kdo věc přenechává) a výpůjčitel.

    Půjčitel je povinen předat vypůjčiteli věc ve stavu způsobilém k řádnému užívání. I pro výpůjčku platí přiměřeně ustanovení pro užívání věci stanovená v rámci kupní smlouvy, tedy je-li třeba, aby při užívání věci byla zachována zvláštní pravidla, zejména řídí-li se užívání návodem nebo je upraveno technickou normou, je půjčitel povinen vapůjčitele s nimi seznámit, ledaže jde o pravidla obecně známá. Nesplní-li půjčitel tuto povinnost, je povinen nahradit vypůjčiteli škodu z toho vzniklou.
Na druhé straně vypůjčitel je oprávněn (a zároveň povinen) užívat věc řádně a v souladu s účelem, který byl ve smlouvě dohodnut nebo kterému obvykle slouží; je povinen chránit ji před poškozením, ztrátou nebo zničením. Není-li dohodnuto jinak, nesmí vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému.

    Zákon upravuje i podmínky týkající se vrácení věci, která je předmětem smlouvy o výpůjčce a tím ukončení takového smluvního vztahu.Vypůjčitel je povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení. Jako ochrana půjčitele působí ustanovení, podle kterého může půjčitel požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení, jestliže vypůjčitel věc neužívá řádně nebo jestliže ji užívá v rozporu s účelem, kterému slouží.

    Při uzavírání smlouvy je dobré mít na paměti smysluplnost a oboustrannou výhodnost písemného ukotvení. Jelikož bezplatné přenechání užívacího práva k věci přichází v úvahu často mezi osobami, které se znají či jsou si blízké, je akutní čelit pokušení nechat všechna ujednání smlouvy závislé pouze na vzájemné důvěře vycházející z pouhých ústních dohod. Je třeba nejen přesně vymezit smluvní strany, ale především identifikovat věc, která je předmětem smlouvy. Mohlo by se totiž stát, že dojde k záměně věcí a bez písemného důkazu je pak extrémně těžké dokázat, která ze sporných věcí byla dohodnuta jako vypůjčená.