Ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení

Rozhodčí řízení je některými autory nazýváno „alternativním řešením sporů nebo ADR“, osobně se ztotožňuji s koncepcí, která neřadí arbitráž mezi ADR, protože její výsledek je autoritativním rozhodnutím – rozhodčí nález – který je vykonatelný přímo, jeho výkon je garantován veřejnou mocí, na rozdíl od výsledků řešení sporů alternativními technikami.

Laická veřejnost by měla velmi dobře zvažovat podřízení řešení sporů ze smluv rozhodčímu řízení, jelikož tato řízení bývají velmi rychlá a neznalému jedinci se může snadno stát, že pod vlivem médií, která stále hovoří o zdlouhavosti soudního řízení, podlehne dojmu, že řízení nemůže být tak rychle skončeno definitivně. Omyl je pak fatální, protože rozhodčí nález je skutečně definitivní, konečný a většinou také nezvratný. Hovoříme-li o nerovném postavení v rozhodčím řízení v případě spotřebitelů, pak se týká především neznalosti právní úpravy této oblasti, nikoli často namítaného jednostranného rozhodování. Rozhodce je zákona povinen spor rozhodovat nestraně.

Problémem u spotřebitelských sporů však může být v rozhodování podle prostředků nestátního původu, například podle zásad spravedlnosti. Zákon o rozhodčím řízení takové rozhodování vysloveně povoluje (§ 25 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.). Zásady spravedlnosti však denacionalizují řešení sporu, což znamená, že nemusí a nemá být rozhodováno podle hmotného práva země, kde rozhodčí řízení probíhá nebo kterou si strany stanovily jako sudiště nebo jiného práva určeného dle kolizních norem. Spotřebitel se tak dostává na velmi tenký led, protože by tím pak byla popřena veškerá ochranná opatření, která se vztahují právě k obchodům firem a běžných konzumentů – spotřebitelů.

Vztahy mezi obchodníky se řídí tzv. zásadou profesionality, která předpokládá, že pokud podnikám – obchoduji, pak k tomu mám potřebné vědomosti, znalosti nebo alespoň prostředky k tomu, abych si zaplatil kvalifikovanou radu před uzavřením kontraktu; odrazem tohoto principu je také značná disponibilita části obchodního zákoníku, která se týká závazkových vztahů. Spotřebitel však nemá takové prostředky a zákonodárce nepočítá s nutností právního vzdělání u každého, kdo něco kupuje. Reálnou nerovnováhu bylo nutno řešit, čemuž se nevěnuje pouze český zákonodárce, ale také Evropské společenství, které vydalo směrnici č. 93/13/ES ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která se projevila na nové úpravě paragrafů 52 a následujících občanského zákoníku v platném znění. Cílem směrnice je právě zachovat za všech podmínek ochranu pro spotřebitele, aby byla zachována rovnováha mezi profesionálním obchodníkem a mnohdy neznalým kupujícím. Důvodová správa ke směrnici výslovně uvádí, že možná denacionalizace smlouvy je nežádoucí a neměla by zbavit spotřebitele ochrany, která je zajištěna vnitrostátním právem (členského státu EU) nebo právem komunitárním.

Mezi nepřiměřenými podmínkami podle čl. 3 odst. 3, respektive přílohy bod č. 1 písmeno q) je uvedeno, že podřízení řešení sporu výhradně rozhodčímu řízení není žádoucí, avšak pouze za podmínky, kdy by rozhodci neaplikovali ochranné spotřebitelské právo minimálně unijní úrovně. Případem řešení sporu mezi spotřebitelem a obchodníkem se také věnoval Evropský soudní dvůr v případu Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, přičemž se vyjádřil k povinnosti obecných soudů k přezkumu rozhodčí smlouvy, je-li podána žaloba zrušení rozhodčího nálezu. Obecný soud ex lege zkoumá, zda rozhodčí smlouva obsahuje zneužívající ustanovení ve smyslu směrnice č. 93/13/ES a zruší rozhodčí nález, pokud smlouva taková ustanovení obsahuje.

Rozhodčí řízení je velmi efektivním nástrojem k řešení sporů, většinou používaný v mezinárodních obchodních transakcích. Důsledkem zdlouhavosti řízení před obecnými soudy se rozšiřuje i do oblastní nejen vnitrostátních obchodů, ale také obchodní praxe spotřebitelské. Měli bychom připustit řešení sporů v rozhodčím řízení i v otázkách spotřebitelských vztahů? Pokud ano, pak by mělo být garantováno uplatnění rovnovážného postavení stran sporu, což nemusí být v rozhodčím řízení zcela jednoduché. Naopak využívání, respektive zneužívání zdlouhavosti soudních procesů některými spotřebiteli vede obchodníky k využití technik mimosoudního vyřešení sporu, což jim v takových případech nelze zazlívat. Nutné bude nalézt rovnováhu, aby ani jedna ze stran nebyla zneužívána pod ochranou práva, ale aby právní rámec směřoval k maximální možné rovnováze.