Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání

Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel dále odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Co je pracovní úraz a nemoc z povolání nám právní předpisy rovněž upravují. Pracovním úrazem je takové poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Je vidět, že definice se snaží být obsáhlá, ale zároveň dostatečně obecná. V některých sporných situacích tak jistě rozhodne až soud. Jako pracovní úraz se pak posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem však není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Nemocemi z povolání jsou vedle toho nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu - je dán jejich přesný výčet.

Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí. To je možné zcela jen prokáže-li, že škoda vznikla

a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo

b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti jen zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla

a) v důsledku skutečností, které by za jiných okolností způsobovaly úplné zproštění zaměstnance, avšak nebyly jedinými příčinami, tedy že tyto skutečnosti byly pouze jednou z příčin škody,

b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí zaměstnavatel část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění. V případě uvedeného „lehkomyslného" počínání zaměstnance pak uhradí zaměstnavatel nejméně třetinu škody.

Výjimkou z možnosti vyloučit vlastní odpovědnost je situace, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

V situacích, kdy již pracovní úraz nebo nemoc z povolání vzniknou, náleží zaměstnanci široká paleta možných náhrad k uplatňování. Mezi ně patří náhrady ztráty na výdělku, náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu. Ve velmi zjednodušené podobě lze říci, že první náhrada se poskytuje ve formě rozdílu mezi potenciálním výdělkem a faktickým výdělkem po pracovním úraze či za nemoci z povolání, náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje potom jednorázově, přičemž jednotlivé výše v konkretních případech se určují na základě tabulek podle vyhlášky.

Účelně vynaložené náklady spojené s léčením přísluší pak tomu, kdo tyto náklady vynaložil a ve výši jež jsou skutečně prokazatelné. Věcná škoda se rovněž poskytuje ve výši prokazatelné a skutečně způsobené.

Zvláštním druhem náhrad jsou pak náhrady v situaci, kdy je pracovním úrazem způsobena smrt zaměstnance. Zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je pak zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout:

a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,

b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,

c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,

d) jednorázové odškodnění pozůstalých,

e) náhradu věcné škody.

Závěrem je nutno dodat, že velmi omezená možnost zaměstnavatele zprostit se odpovědnosti je kompenzována určitými regresními nároky vůči jiným osobám. Zaměstnavatel, který tak nahradil poškozenému škodu, má právo na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za tuto škodu odpovídá podle občanského zákoníku (např. jiný zaměstnanec, který škodu způsobil úmyslně apod.), a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak. Jde-li pak o náhradu škody při nemoci z povolání, má zaměstnavatel, který škodu uhradil, právo na náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u nichž postižený zaměstnanec pracoval za podmínek, z nichž vznikla nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek.

Na závěr jedno zajímavé ustanovení, které pro případy určení místa pracovního úrazu vymezuje, co se rozumí cestou do zaměstnání a zpět. To je cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět. Toto vymezení je například důležité, pokud je způsoben úraz před vrátnicí zaměstnavatele nebo již uvnitř v prostorách „závodu" zaměstnavatele.