Odpovědnost zaměstnance za škodu

Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vyžaduje se tedy určitá míra zavinění (úmyslná nebo nedbalostní). Přičemž zaměstnavatel musí toto zavinění prokazovat (má tedy důkazní povinnost s výjimkou případu odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů a odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat). Zaměstnanec pak má možnost poukazovat na fakt, že škoda byla způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele (nedodržením bezpečnostních nebo technických předpisů, nevhodným skladováním, atd.). Pak se odpovědnost zaměstnance poměrně omezí a hradí jen poměrnou výši náhrady škody.

V pracovním právu platí i obecná povinnost zakročit v případech, kdy hrozí nebezpečí a zaměstnanec je schopen škodu odvrátit nebo omezit. Nelze však na samotném zaměstnanci vždy chtít, aby sám zakročil, protože taková hrozící škoda může mít nejrůznější rozsah nebo povahu. Konstrukce takové odpovědnosti je tak poměrně vágní. Proto na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Tímto jiným nahrazením škody je možno rozumět zejména náhradu škody osobou, která ji způsobila. Může se stát, že při takovém odvracení škody zaměstnanec způsobí škodu jinou (například promočení materiálu či strojů při hašení požáru). Zaměstnanec tak neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

Jestliže jsme si vymezili podmínky odpovědnosti, pak musíme určit i její rozsah, případně rozsah náhrady vzniklé škody. Zaměstnanec, který takto odpovídá za škodu, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Existuje však určité omezení náhrady škody, které je možné požadovat po zaměstnanci. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení samozřejmě neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. V takovém případě může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého zisku, tedy peněz, které kvůli škodě nemohl vydělat.

Jiným způsobem je omezena výše náhrady škody při porušení oznamovací povinnosti a nezakročení proti hrozící škodě. Při určení výše náhrady škody se v tomto případě přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele. Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku rovnající se trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Pokud jsme si vymezili výši náhrady škody, pak nutně musíme též říci, kdo výši této náhrady určuje. Výši požadované náhrady podle zákoníku práce určuje sám zaměstnavatel. Způsobil-li však škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem nebo jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši náhrady škody ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil. Ovšem toto určení nemůže být svévolné. Výši požadované náhrady škody je zaměstnavatel se zaměstnancem povinen projednat a písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá.

Lze však uzavřít i dohodu o splácení takové škody. Uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svůj závazek nahradit škodu zaměstnanec uznal. Taková dohoda však musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Zaměstnavatel má ještě jednu povinnost. Výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její úhrady s výjimkou náhrady nepřesahující 1 000 Kč je zaměstnavatel povinen projednat s odborovou organizací.

Závěrem uveďme některá obecná ustanovení, týkající se jakékoli škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli. Zaměstnanec, který je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky (typicky opilost v práci), odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou (a to v plné výši). Zajímavé je jistě i ustanovení, že za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.