Zajišťovací instituty v závazkových právních vztazích v režimu obchodního zákoníku

Dříve, než přejdeme k jednotlivým druhů zajištění, zmíníme ještě dva základní principy, které jsou pro zajišťovací instituty typické. Jedná se o:

* princip akcesority - existence zajišťovacího vztahu se váže na jiný (hlavní) závazkový poměr. Zaniká, jakmile zanikne hlavní závazkový vztah (pohledávka, která takto byla zajištěna).

* princip subsidiarity - kdy zajištění nastupuje teprve tehdy, až když nelze primární (hlavní) závazek splnit.

Tyto principy samozřejmě neplatí bezvýjimečně, nicméně obecně bychom mohli říci, že zajištění závazků je jimi ovládáno.

Podle účinků bychom mohli zajišťovací instituty rozdělit na:

1) Věcně-právní zajišťovací instituty

- patří sem typicky zástavní a zadržovací právo. Podstatu zástavního a zadržovacího práva jsme si v našich článcích již vysvětlili. Pro tyto zajišťovací instituty je typické, že jejich právní režim se řídí občanským zákoníkem (nikoliv tedy zákoníkem obchodním). Zde bychom rádi zmínili ještě pár poznámek:

- zastavení obchodního podílu společnosti s ručením omezeným je upraveno v ust. §117a obchodního zákoníku, který říká, že obchodní podíl může být předmětem zástavního práva. Zástavní smlouva pak musí mít písemnou formu a podpisy na zástavní smlouvě musí být úředně ověřeny;

- zastavení podniku/části podniku - podnik je hodnocen jako věc hromadná (§5) - k zastavení je nutný notářský zápis a zápis do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky (ust. §§ 156/3 a 158 občanského zákoníku). Častěji než podnik bývá ovšem předmětem zástavního práva vybavení podniku (např. strojní a výrobní linky apod.).

2) Obligační zajišťovací instituty

SMLUVNÍ POKUTA

- smluvní pokuta má tzv. kombinovaný právní režim; základem je tedy občanský zákoník (písemně, sjednána její výše a způsob jejího určení). Obchodní zákoník upravuje smluvní pokutu v ust. § 300 a násl. V ust. § 301 je zakotveno tzv. moderační právo soudu - soud může nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit za podmínek daných zákonem. Odstoupením od smlouvy nárok na smluvní pokutu nezaniká.

RUČENÍ

- ručení je samostatně upraveno v obchodním zákoníku (§ 303 a násl.), tzn. že použití občanskoprávní úpravy zde není možné. Ručitel se zásadně může zaručit za jakékoliv plnění. Nelze se ovšem zaručit za závazky naturální, resp. zaručit se lze, ovšem ani vůči ručiteli nelze tyto závazky soudně vymáhat. Ručení je typickým vztahem akcesorickým i subsidiárním (ručitel je povinen plnit až tehdy, neplní-li dlužník; věřitel tedy nejprve musí chtít plnění po dlužníkovi, nemůže si mezi nimi vybrat; výjimka - §306).

BANKOVNÍ ZÁRUKA

- bankovní záruka je velice podobná ručení, nicméně existují jisté odlišnosti, které stanoví zákon. Především tedy to, že ručitelem se zde stává pouze banka a rozhodující jsou podmínky sjednané v záruční listině, která musí mít písemnou formu. Věřitel může požadovat plnění po bance bez předchozího vyzvání dlužníka, pokud něco jiného nestanoví záruční listina.

UZNÁNÍ ZÁVAZKU

- smyslem uznání závazku je posílení právní jistoty věřitele. Obchodní zákoník nevyžaduje uznání důvodu závazku, ale stačí uznání jeho výše. Úpravu v ust. § 323 je nutno propojit s ust. § 407 obchodního zákoníku, který upravuje promlčení - od uznání závazku počíná běžet nová čtyřletá promlčení doba.

FINANČNÍ ZAJIŠTĚNÍ

- úprava finančního zajištění v obchodním zákoníku představuje převzetí úpravy ze směrnice EU. Tato úprava se týká vybraných subjektů (§323a/3), jedná se o instituce převážně bankovního charakteru. Finanční zajištění má podobu zástavního práva či zajišťovacího převodu práva.

V tomto článku jsme si vyjmenovali nejdůležitější zajišťovací instituty u závazkových právních vztahů v režimu obchodního zákoníku. Nicméně tento výčet není zdaleka výčtem konečným. K zajištění těchto právních vztahů lze samozřejmě použít i zajišťovací instituty občanskoprávní.

Dále bychom ještě rádi zmínili, že některé zajišťovací instituty vznikají přímo ze zákona. Jednak se jedná o zákonné zástavní právo (skladovatele ke skladované věci, zasílatele k zásilce, dopravce k zásilce či banky u bankovního uložení věci), jednak o zákonné ručení (u obchodních společností a družstev, při prodeji podniku, u tichého společenství apod.).