Nastanou změny v nemocenském pojištění podle nového zákona - dávky nemocenského pojištění

Dnes se zaměříme na část, která je pro běžného zaměstnance jistě zajímavější - na dávky nemocenské. Nejprve si tak musíme vymezit, kdy má vůbec zaměstnanec (tak jak jsme si ho vymezili minule) nárok na dávku nemocenské. Nárok na dávku vzniká, jestliže podmínky pro vznik nároku na dávku byly splněny v době pojištění nebo v době přerušení pojištění, tj. v době pracovního volna bez náhrady příjmu nebo služebního volna nebo v době rodičovské dovolené, s výjimkou doby, za kterou zaměstnanci náleží peněžitá pomoc v mateřství. Rozhodující je tak okamžik vzniku tohoto nároku, nikoli naplňování podmínek po celou dobu, kdy máte dávku nemocenské pobírat (tzn. že pokud v průběhu nemoci skončí váš pracovní poměr, pak to nemá na výplatu nemocenské vliv). Velmi zajímavé je ustanovení, které se vyrovnává s více zaměstnáními jednoho subjektu. V případě souběhu pojištění se podmínky pro vznik nároku na dávku posuzují v každém pojištění samostatně. Je-li nárok na tutéž dávku, s výjimkou vyrovnávacího příspěvku v těhotenství a mateřství, současně z více pojištění, náleží dávka ze všech pojištění jen jednou, což neodpovídá stávající právní úpravě.

Zpřísnění nacházíme i v úpravě další otázky - ochranné lhůty. To je zvláštní překlenovací institut, kdy má zaměstnanec nárok na nemocenskou i v určité lhůtě po skončení zaměstnaneckého poměru (opět v širokém chápání zákona o nemocenském pojištění). Nemocenské tak náleží též, jestliže ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo k nařízení karantény došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Ochranná lhůta činí 7 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění; pokud však pojištění trvalo kratší dobu, činí ochranná lhůta jen tolik kalendářních dnů, kolik dnů pojištění trvalo. Dříve, přesně řečeno do konce roku 2007 (takže toto novum není věcí až schváleného zákona, ale již novelizací toho stávajícího) byla délka ochranné lhůty celých 42 dní.

K otázce výše nemocenského nutno uvést, že její výpočet je poměrně složitý. Jednoznačné je snad jen ustanovení o vzniku nároku na nemocenskou, která neudělá příliš radosti, které říká, že nárok na nemocenské má pojištěnec, který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa, trvá-li dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa déle než 14 kalendářních dní. Podpůrčí doba však zaniká nejpozději po roce (380 dní) V současné době náleží nemocenská po 3 dnech dočasné pracovní neschopnosti. Při přijímání této úpravy bylo otázkou možné kompenzace z jiných zdrojů - např. ze strany zaměstnavatele.

Bez zásadních změn pak zůstávají postupy pro výpočet nemocenského. Výše nemocenského za kalendářní den činí

a) 60 % denního vyměřovacího základu do 30. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény,

b) 66 % denního vyměřovacího základu od 31. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény do 60. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény,

c) 72 % denního vyměřovacího základu od 61. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény.

Vyměřovací základ se vypočte tak, že pro výpočet nemocenského se do částky první redukční hranice se počítá 90 %, z částky nad první redukční hranici do druhé redukční hranice se počítá 60 %, z částky nad druhou redukční hranici do třetí redukční hranice se počítá 30 % a k částce nad třetí redukční hranici se nepřihlíží. Musíme si pak stanovit výši redukčních hranic. Ty jsou odvozeny ze zákona o důchodovém pojištění a to tak, že první redukční hranice je jednou třicetinou součinu všeobecného vyměřovacího základu stanoveného podle zákona o důchodovém pojištění za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, pro který se výše redukčních hranic stanoví, a přepočítacího koeficientu stanoveného podle zákona o důchodovém pojištění pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu, druhá redukční hranice 1,5násobek částky první redukční hranice, třetí redukční hranice 3násobek částky první redukční hranice. Jak vidno, tento postup je velmi složitý. Naznačená konstrukce nechť tedy slouží jen pro představu a přibližnou kontrolu toho, co Česká správa sociálního zabezpečení vyčíslí.

V podstatě zachovány zůstávají důvody neposkytnutí nemocenské. Nárok na nemocenské nemá pojištěnec, který si úmyslně přivodil dočasnou pracovní neschopnost, dále pojištěnec, kterému v době dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény vznikl nárok na výplatu starobního důchodu, pokud pojištěná činnost skončila přede dnem, od něhož mu vznikl nárok na výplatu starobního důchodu; nárok na nemocenské v tomto případě zaniká posledním dnem přede dnem, od něhož mu vznikl nárok na výplatu starobního důchodu. Nárok nemá také pojištěnec, u něhož vznikla dočasná pracovní neschopnost nebo byla nařízena karanténa, a to v době útěku z místa vazby nebo v době útěku odsouzeného z místa výkonu trestu odnětí svobody.

Dále je možné nemocenskou snížit z různých důvodů. Výše nemocenského za kalendářní den činí 50 % výše nemocenského, jestliže si pojištěnec přivodil dočasnou pracovní neschopnost zaviněnou účastí ve rvačce; rvačkou se zde rozumí vzájemné napadení či zápas dvou nebo více osob, nejde-li o sebeobranu nebo pomoc napadenému, nebo jako bezprostřední následek své opilosti nebo zneužití omamných prostředků nebo psychotropních látek, nebo konečně při spáchání úmyslného trestného činu nebo úmyslně zaviněného přestupku.

Na základě výše zmíněného můžeme konstatovat určité zpřísnění oproti současnému režimu. O tom, že tato opatření prospějí státní kase, pochybovat patrně nemusíme. Ale neovlivní i náš přístup ke zdraví?