Vklady, vkladní knížky

Nejlepší bude začít definicí, abychom si vymezili vůbec pojem vkladu. Smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou (zákon používá legislativní zkratky vkladatel) a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem. Nutné jsou tedy tyto dva projevy vůle. Další náležitosti běžně požadované bankami (různé pokladní složenky a jiné písemné úkony) už vychází většinou z vnitřních předpisů bank a slouží spíše k prokázání provedení vkladu, než že by přímo zakládaly tento závazek samotný. Vkladatel má právo na úroky nebo jiné majetkové výhody stanovené peněžním ústavem. Toto je asi základní důvod, proč také peníze do bank vkládáme (vedle jejich správy). Vedle toho však náleží vkladateli i další práva. Vkladatel, a v zákonem stanovených případech i jiná oprávněná osoba (obvykle tzv. „na podpisový vzor"), má právo s vkladem nakládat. Vkladatel může v dohodě s peněžním ústavem vázat (vinkulovat) výplatu vkladu na sdělení hesla nebo na splnění jiné podmínky (ač se nám toto nemusí zdát jako právo vkladatele, jedná se o opatření pro jeho dobro sloužící k větší ochraně jeho majetku). Nezná-li vkladatel heslo, musí prokázat (a rovněž má toto právo), že mu vklad náleží. Jak tak učiní je už věcí konkrétní situace.

Dále se budeme věnovat speciálnímu druhu vkladů - tedy vkladům na vkladní knížce. Přijetí vkladu potvrdí peněžní ústav vkladní knížkou upravenou tak, aby z ní byla zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný stav. V určitých chvílích může vzniknout nejasnost o tom, jaká je skutečná výše vkladu, a to z nejrůznějších příčin. Není-li pak prokázána jiná výše vkladu, je rozhodný zápis ve vkladní knížce, což může být velmi podstatným opatřením, proti úmyslným i nedbalostním pochybením, případně manipulacemi s částkami a vkladních knížkách.

V současnosti může být vkladní knížka vystavena už pouze na jméno, přičemž bez předložení vkladní knížky nelze s vkladem nakládat. Kdo tedy s vkladem může nakládat? S vkladem na vkladní knížce na jméno je oprávněn nakládat ten, na jehož jméno, příjmení, adresu a datum narození nebo identifikační znak právnické osoby je vkladní knížka vystavena. S vkladem na cestovní vkladní knížce je však ve stanovených případech oprávněn nakládat každý, kdo předloží vkladní knížku a průkazní lístek. Možnosti identifikace jsou tedy poměrně jasné. Problém ovšem nastane ve chvíli, kdy se vkladní knížka ztratí nebo poškodí či úplně zničí. Pak může vkladatel s vkladem nakládat, jen prohlásí-li peněžní ústav na jeho návrh či na návrh toho, kdo má na tom právní zájem, vkladní knížku za umořenou, musí tedy projít zvláštním procesem, jehož smyslem je v podstatě přerušit spojení mezi danou vkladní knížkou a vkladem. Po umoření vydá peněžní ústav vkladateli novou vkladní knížku nebo na požádání vyplatí celý vklad.

Závěrem je vhodné upozornit na fakt určitého časového omezení. Jestliže tak podle zákona vkladatel po dvacet let s vkladem nenakládal ani nepředložil vkladní knížku na doplnění záznamů, ruší se vkladový vztah uplynutím této doby; vkladatel má právo na výplatu zůstatku zrušeného vkladu.

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně