Splnění dluhu

Prvním pochopitelným požadavkem je, aby tento dluh byl splněn řádně a včas. Pokud tak splněno nebude, vystavuje se dlužník možným sankcím, např. v podobě smluvní pokuty. Zvláštním případem je však situace, kdy si mají dlužníci něco plnit navzájem. Mají-li si pak z takové smlouvy plnit její účastníci nějaké plnění vzájemně, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je alespoň připraven jej splnit (tedy má splněny všechny nezbytné předpoklady pro počátek takového plnění, a to jak dané objektivně bez jeho vůle - např. nějaké povolení, tak ty závislé na jeho vůli). I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka. Takové skutečnosti mu však nesměly být známy, když smlouvu uzavřel.

V některých situacích je možné, že předmět plnění ze smlouvy není jednoznačně dán. Potom platí, že závazek lze splnit více způsoby. V takovém případě má právo volby dlužník, nebylo-li dohodnuto jinak. Od provedené volby však nelze dodatečně odstoupit a provést volbu jiného plnění z této smlouvy. Výjimkou je situace, kdy byla nahodilým zánikem některé věci volba zmařena. Pak může účastník, který měl právo volby, od smlouvy odstoupit.

Zákon dále upravuje možné komplikace při určení osoby dlužníka a doby plnění. Obecně je tak stanoveno, že dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn přijmout plnění (obvykle nějaká forma zmocnění). Toto však neplatí, jestliže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout. Jiná je pak situace, kdy došlo k postoupení pohledávky. Zde dochází ke změně osoby věřitele a na tuto situaci dopadají jiná ustanovení. Co se doby plnění týče, pak platí, že na prvním místě (tedy pokud to mohou strany ovlivnit) by měla být dohodnuta. Není-li však doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Doba plnění však může být ponechána na vůli jedné ze stran, ovšem za předpokladu souhlasného projevu strany druhé. Je-li pak doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy.

Mnohá plnění nelze (nebo to u nich nebylo dohodnuto) plnit naráz, ale z jejich povahy (nebo ze smlouvy) vyplývá, že mají být plněny ve splátkách. Potom platí, že věřitel může žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky, což lze do značné míry chápat i jako ochranu dlužníka. Jinou situaci představuje plnění částečné, tedy nikoli plnění ve splátkách, ale plnění „neúplné", tzn. takové které zcela (zásadně množstevně) neodpovídá smlouvě. Věřitel je povinen přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky. Potom je dlužník se zbývající částí dluhu v prodlení, ovšem část, kterou splnil se považuje za splněnou.

Zákon pochopitelně pamatuje i na místo plnění. Pokud není ve smlouvě výslovně určeno, musí stanovit podpůrná pravidla pro jeho určení. Není-li tedy místo plnění dohodou určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Plní-li však dlužník peněžitý dluh prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb, je dluh splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u peněžního ústavu nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, opět však jen není-li dohodnuto jinak. Může nastat i situace, že dlužník nemůže splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná. V těchto případech nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel, pokud ovšem důvody dlužníka k takovému uložení byly odůvodněné.

Splnění dluhu musí být samozřejmě prokazatelné. Věřitel je tedy povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (jedná se o tzv. kvitanci). Pokud věřitel nevydá dlužníkovi takové potvrzení, pak může dlužník plnění odepřít bez dalších negativních následků pro svoji osobu.

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně