Promlčení - ochrana právní jistoty

Promlčením se rozumí oslabení možnosti právo vykonat - resp. uplatnit před soudem. V žádném případě se nejedná o zánik práva. Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v zákonem stanovených lhůtách. K promlčení (na rozdíl od prekluze, kdy právo zaniká, nemůže být uplatněno a pokud je z tohoto práva plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení) soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li tak se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Pokud tedy dlužník plní dobrovolně po uplynutí promlčecí lhůty, pak se nejedná o plnění bez právního důvodu - vše je tedy v souladu s právem a dlužník nemá nárok na vrácení takového plnění, ani kdyby se snažil námitku promlčení uplatnit po tomto plnění.

Některá práva však promlčení nepodléhají ze své podstaty. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Zvláštní pravidlo platí pro zástavní práva, která se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá. Toto je pochopitelné s přihlédnutím k faktu, že velká část vkladatelů se svými vklady nijak nenakládá delší čas a pouze na ně deponuje své volné prostředky.

Zásadní otázkou jsou promlčecí lhůty. Ty se liší pro jednotlivá práva. Základní (tedy obecně platnou, pokud zákon pro některé zvláštní případy nestanoví jinak) je promlčecí lhůta tříletá, přičemž tato lhůta běží ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé. Počátek promlčecí lhůty se však odchyluje u práv, která musí být uplatněna nejprve u fyzické nebo právnické osoby. V tomto případě počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno u této osoby. Bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Některá plnění nejsou jednorázová, ale probíhají ve splátkách. Stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh, počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky.

Vraťme se ale k promlčecím lhůtám. Zásada obecné tříleté promlčecí lhůty je prolomena při uplatňování práva na náhradu škody. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví (subjektivní vymezení počátku lhůty) o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Musí se tedy dozvědět nejen o způsobené škodě, ale i o tom, kdo tuto škodu způsobil, jinými slovy vůči komu má náhradu škody uplatňovat (obvykle se toto dozví až na základě šetření policie apod.). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky (objektivní lhůta, která musí být splněna vedle lhůty subjektivní, tedy kumulativně), a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Toto omezení však neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Jistou novinkou se jeví promlčení škod vzniklých z korupčního jednání. Jestliže tedy škoda vznikla porušením právní povinnosti v důsledku poskytnutí, nabídnutí nebo přislíbení úplatku jiným než poškozeným, anebo v důsledku přímého nebo nepřímého vyžadování úplatku od poškozeného, právo na náhradu takto vzniklé škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejdéle však za deset let ode dne, kdy došlo k takovému korupčnímu jednání.

Jiné lhůty zase platí pro promlčení práv z bezdůvodného obohacení. Příčiny vzniku bezdůvodného obohacení jsme si rozebrali zde (http://www.pravnik.cz/a/236/bezduvodne-obohaceni.html). V těchto případech se promlčí právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (opět subjektivní lhůta závislá na našem zjištění). Objektivní lhůta (tedy nezávislá na našem vědomí o existenci práv z bezdůvodného obohacení) je rovněž dána a to tak, že se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

Zvláštní lhůty jsou pak dány pro práva z přepravní smlouvy a práva odpovídající věcnému břemeni. Práva z přepravy se promlčují za jeden rok s výjimkou práv na náhradu škody u přepravy osob, pro které platí lhůty pro uplatňování náhrady škody. Právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno. Lhůta delší oproti obecné lhůtě je pochopitelná a vyplývá z povahy věcných břemen, která nemusí být využívána pravidelně i po delší dobu.

Do běhu promlčecí lhůty může zasáhnout i soud svým rozhodnutím, které se vztahuje k věci, nebo jiným způsobem, kterým se prokáže existence dluhu nebo jiného závazku, kterému by jinak hrozilo promlčení. Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. Byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo. Pro tyto splátky však platí, že promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh (což lze na základě výslovné dohody ebo na základě rozhodnutí soudu), počne běžet desetiletá promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky. Úroky a opětující se plnění se promlčují obecně ve třech letech. Pro tato plnění však platí, že jde-li o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání, nevztahuje se tedy na takové, jejichž splatnost nastala před takovým rozhodnutím nebo uznáním.

V průběhu promlčecí lhůty mohou nastat určité situace, které by mohly mít vliv na obsah daného závazku. Například však změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv. Zákon rovněž stanoví, že v některých případech se lhůta přerušuje nebo nezačíná běžet. Uplatní-li tak věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu (pak vedle výše naznačeného faktu, že v případě, že soud pohledávku uzná, tak dojde k prodloužení promlčecí lhůty) a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nezačne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.

Odlišný běh promlčecích lhůt můžeme nalézt i ve vztazích dětí (či jiných zastoupených osob) a jejich zákonných zástupců. Jde-li o právo mezi takovými osobami, pak promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. Totéž platí i o právech mezi manžely.

Závěrem připomeňme, že uplynutím výše uvedených promlčecích lhůt právo nezaniká, má posléze povahu pouze naturální obligace. Pokud bude uplatněno např. před soudem, pak soud takové právo bez dalšího přizná, pokud druhá strana nenamítne promlčení. Soud tedy k promlčení nepřihlíží z moci úřední,ale pouze na návrh stran. Na toto je potřeba pamatovat, ať už se ocitneme v postavení dlužníka či věřitele.

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně