Bezdůvodné obohacení

Občanský zákoník definuje bezdůvodné obohacení jako majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dodává, že kdo takto získal prospěch, musí ho vydat. Jedná se tedy o čtyři různé důvody, kdy může bezdůvodné obohacení vzniknout. Plnění bez právního důvodu znamená, že jedna strana získala majetkový prospěch, avšak neposkytla oproti němu odpovídající plnění a obvykle spočívá v omylu při poukázání nějaké částky. Takový omyl může spočívat v poukázání částky vyšší než poukázána měla být nebo v poukázání částky jiné osobě (např. špatné číslo účtu, omyl v tom, kdo je oprávněn nějakou osobu zastupovat apod.). Plnění z právního důvodu, který odpadl spočívá v takovém plnění, kdy osoba, která po jistou dobu byla k převzetí plnění oprávněna, k tomu již v době plnění oprávněna není. Obvykle dochází ke změně právního stavu věci a tato osoba nemá k věci žádný vztah nebo ho má pozměněn a není oprávněna přijmout plnění v původní výši. Obdobně můžeme charakterizovat plnění z neplatného právního úkonu. Pokud se jedná o relativní neplatnost (tedy neplatnost, které se musí jedna ze stran dovolat), pak i zde existoval právní důvod, ale změnou stavu (námitkou neplatnosti) dochází k nutnosti vrátit neoprávněně získaný majetkový prospěch. U absolutní neplatnosti (tedy neplatnosti dané ze zákona) neexistoval právní důvod vůbec. Důvody neplatnosti právního úkonu mohou být různé, vztahovat se k formě, obsahu i podmínkám jakéhokoli právního úkonu. S tímto důvodem souvisí i zákonné ustanovení, které říká, že je-li smlouva jako dvou- nebo vícestranný právní úkon neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Povinnost vydat majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů je samozřejmou zásadou, otázkou však může být rozlišení poctivých a nepoctivých zdrojů. Obvykle se tak v konečné fázi děje až soudní cestou.

Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Zde sice nezískává osoba majetkový prospěch, který by spočíval ve zvýšení jeho aktiv, ale tento prospěch spočívá v tom, že nedojde k jejich snížení, ačkoliv se tak podle práva stát mělo - tato osoba tedy měla např. zaplatit určitou částku, ale neučinila tak.

Zákon dále stanoví situace, které se za bezdůvodné obohacení nepovažují. Za bezdůvodné obohacení se tak nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. Rovněž se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí plnění za hry nebo sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených. U soudu se však těchto plnění nelze domáhat - jedná se o tzv. naturální plnění, kterým zákon z pochopitelných důvodů neposkytuje tak silnou ochranu.

Pokud máme označit osobu, které má být bezdůvodné obohacení vydáno, pak se opřeme o zákonné ustanovení § 456 občanského zákoníku, které říká, že „předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu".

Předmět bezdůvodného obohacení se pro účely navrácení bude lišit podle toho, zda byla osoba, která získala takový prospěch v dobré víře či nikoliv. Obecně platí, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. S předmětem bezdůvodného obohacení musí být dále vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil (a to i když v dobré víře nebyl). Je-li však povinen předmět bezdůvodného obohacení vydat ten, kdo nebyl v dobré víře, může soud rozhodnout, že lze právo uspokojit i z věcí, kterých z bezdůvodného obohacení nabyl, a to i tehdy, jestliže za jiných okolností výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat. Toto opatření jednoznačně sleduje fakt, že neoprávněný držitel věci může takovou věc zpeněžit, popř. získat za ni věc jinou, zejména z důvodu, že ví, že není oprávněným držitelem a chce se dané konkrétní věci zbavit.

Vymáhání bezdůvodného obohacení je možné samozřejmě i soudní cestou, obvykle je poměrně lehce prokazatelné (zejména pokud spočívá v plnění z omylu) a důkazně nenáročné (s výjimkou složitějších obchodních věcí).

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně