Mezinárodní prvek v soukromoprávních vztazích

Tento prvek může spočívat

* v subjektu (velice častý jev v praxi; typicky: jedna ze smluvních stran je státním příslušníkem či má sídlo na území jiného státu)

* ve skutečnosti, která je právně relevantní pro daný vztah a nastává (popř. nastala) v zahraničí.

Mezinárodní (též zahraniční) prvek taktéž může mít řadu jiných podob (např. se týká předmětu daného právního vztahu). 

V těchto situacích je třeba mít na paměti, že dochází či může dojít k aplikaci jiných právních předpisů, než které jsme zvyklí aplikovat. Ovšem za předpokladu, že daný mezinárodní prvek je opravdu dostatečně významný pro příslušný právní vztah. V těchto situacích se tak z roviny práva občanského, obchodního, rodinného či pracovního přenášíme do roviny mezinárodního práva soukromého či obchodního. Základním vnitrostátním právním předpisem, který danou problematiku upravuje, je zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Každý stát má své mezinárodní právo soukromé, tzn. že právní úprava soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem je v ingerenci každého státu. 

Stěžejní část zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále „zákon) tvoří tzv. kolizní normy. Jedná se o normy, které se zpravidla skládají ze dvou částí - rozsahu a navázání. Samotný rozsah nám určuje okruh právních vztahů/otázek, na které se příslušná norma vztahuje. Navázání nám pak určuje, kterého právního řádu se má pro úpravu příslušné otázky použít. K určení rozhodného práva se v navázání používá tzv. hraničního určovatele (tím bývá nejčastěji státní příslušnost, domicil, sídlo, místo, v němž byl učiněn právní úkon, místo polohy věci, apod). Takových hraničních určovatelů je spousta, a pokud je příslušná kolizní norma normou dvoustrannou, tedy obsahuje rozsah i navázání, pak obsahuje i příslušný hraniční určovatel. Pro ilustraci si uveďme malý příklad:

§ 5 zákona: Věcná práva k nemovitostem i k věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo ve zvláštních předpisech není stanoveno jinak, právem místa, kde věc je.

Věcná práva k nemovitostem - první rozsah

Věcná práva k věcem movitým - druhý rozsah

Právem místa, kde věc je - hraniční určovatel - lex rei sitae. 

Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak ještě před tím, než přistoupíme k aplikaci kolizních norem zákona, popř. jiné právní úpravy, musíme zjistit, zda neexistuje tzv. přímá úprava. Tzn. zda neexistuje nějaký právní předpis, který přímo upravuje danou problematiku, tedy obsahuje úpravu práv a povinností účastníků příslušných soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem bez odkazu na jiný právní řád. Pokud dojdeme k závěru, že taková úprava existuje, musíme přednostně použít tento právní předpis. Takovými právními předpisy bývají typicky různé dvoustranné smlouvy mezi státy (velice málo se s nimi setkáváme v právních normách vnitrostátní povahy), které upravují příslušnou problematiku, nebo například známá Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále „Vídeňská úmluva"), která upravuje problematiku kupních smluv. 

V současné době jsou patrné velice silné tendence o unifikaci kolizních norem, upravujících soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Cílem těchto unifikačních snah je vytvoření jednotného textu a zamezení jevu, kterému říkáme forum shopping - tedy aby nedocházelo k tomu, že v případě, že budou o dané věci rozhodovat soudy různých států, dojde k aplikaci jiného právního řádu z důvodu odlišných vnitrostátních úprav dané problematiky (např. u kupní smlouvy soud jednoho státu použije právní řád státu, v němž má sídlo kupující, ale soud druhého státu aplikuje právní řád státu, v němž má sídlo ten, kdo poskytuje charakteristické plnění, tedy prodávající). Takovou unifikovanou úpravou je např. Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Římská úmluva"). Jedná se, jak již ze samotného názvu vyplývá, o unifikovanou úpravu závazkových právních vztahů. Od 1.7.2006 se tak v důsledku přistoupení České republiky k Římské úmluvě stávají obsolentními některá ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním.

Klára Spirová, autorka je studentkou 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně