Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání

Zákon tak vymezuje, že nezletilý nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou (tzn. že vymezení okruhu těchto osob bude podléhat zákonnému určení - tedy odpovědnost rodičů za děti v situaci kdy ještě nejsou schopni posoudit důsledky svého jednání apod., ale lze si i představit situaci osob stiženou akutní duševní poruchou - v takovém případě však nebude možno určit osobu, která by nad takto nemocným měla vykonávat dohled, a proto nám z této kategorie vypadnou), odpovídá za škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; společně a nerozdílně s ním odpovídá, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Není-li ten, kdo způsobí škodu, pro nezletilost nebo pro duševní poruchu schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Na toto zákonné ustanovení budou jistě navazovat obecná ustanovení o opatrovnictví, příp. poručenství. U některých osob tak bude za jednání těchto „nezpůsobilých osob" odpovídat osoba určená zákonem (obvykle rodiče za jednání svých dětí), jindy osoba určená soudem (soudem ustanovený opatrovník duševně nemocného apod.).

Taková osoba, která slovy zákona „vykonává dohled" však nemůže nést (ani dělenou) odpovědnost vždy a za všechno. Taková osoba se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbala. Jak vidno však musí své nezanedbání prokazovat - důkazní břemeno musí nést on. Otázka, jak se dá prokazovat, že osoba nezanedbala své povinnosti, je na první pohled nelehká. Bude se tak zřejmě přihlížet k běžné opatrnosti osoby v obdobné situaci.

Zvláštním případem může být situace, kdy dohled nevykonává fyzická osoba. U tohoto méně častého případu lze poukázat na fakt, že vykonává-li dohled organizace, její pracovníci dohledem pověření sami za škodu takto vzniklou podle tohoto zákona neodpovídají. Podle zákona však jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není dotčena a mohou odpovídat běžně jako zaměstnanci, kteří porušením pracovněprávních předpisů způsobili (nebo nezabránili jejímu vzniku) škodu.

Vedle výše uvedeného případu je zvláštním subjektem osoba, která sice není schopna rozeznat následky svého jednání, ovšem takový stav si přivodila vlastním jednáním (opilost, ovlivnění jinou návykovou látkou, ale např. i únava). Potom platí, že kdo se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou. Nutno upozornit na fakt, že společně a nerozdílně s ním odpovídají ti, kteří jej do tohoto stavu přivedli. Pro tyto osoby je však pro sdílené odpovědnosti vyžadováno úmyslné zavinění.

Závěrem lze dodat, že i v těchto případech platí obecná prevenční povinnost všech osob. Tedy fakt, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, a pokud si tak nepočíná, je za takto vzniklé škody odpovědný. Lze zmínit i fakt, že každá osoba musí učinit veškerá opatření k odvrácení vzniku škod a to způsobem přiměřeným okolnostem situace. Soud v konkrétních sporech posléze posuzuje míru spoluzavinění i z tohoto úhlu pohledu. V důsledku může tak mnohdy přiznat spoluodpovědnost samotného poškozeného, který si nepočínal v souladu s touto zásadou, což by mohlo mít pro případný požadavek náhrady škody negativní důsledky.

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně