Zadržovací právo

Nejobecněji lze říci, že se jedná o právo zadržet (tedy laicky „nevrátit") věc jiné osobě v případě, že tato osoba je vlastníkem věci, tato osoba je zároveň Vaším dlužníkem a vy jste věc, kterou zadržujete, získali „oprávněně". Zákon ovšem specifika zadržovacího práva rozvádí přesněji a také zvláště pro některé specifické situace. Zadržovací právo je tedy stejně jako zástavní právo věcněprávní zajišťovací institut.

Řečeno slovy zákona spočívá smysl zadržovacího práva v tom, že osoba, která je povinna vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Zde pozorujeme první podmínky - musí jít o movitou věc a pohledávka musí být již splatná. Zadržovací právo může však vzniknout i k zajištění dosud nesplatné pohledávky, a to v případě zahájeného insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.

Třetí podmínkou je oprávněnost držby, tedy že zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí. Dále zákon vylučuje rovněž vznik zadržovacího práva v souvislosti s insolvenčním právem - zadržovací právo nemá tak ani ten, jemuž při předání věci bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, bylo-li zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.

Zadržovací právo vznikne jednostranným úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli zadržet věc. Nemusí tedy nikterak souhlasit vlastník věci (což by asi patrně nesouhlasil nikdy). Ovšem oprávněná osoba je povinna bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a jeho důvodech. Forma takového vyrozumění závisí na tom zda smlouva, na jejímž základě má věc u sebe, byla uzavřena písemně či nikoliv. Pokud byla uzavřena písemně, musí být i vyrozumění písemné.

Nelze ovšem v dané souvislosti opominout ani fakt, že věc takto zadržovaná musí být podle své povahy i spravována (aby nedošlo k jejímu opotřebení, zužívání, neefektivnímu užívání ap., na základě čehož by mohla klesnout hodnota takové věci). V dané situaci platí obdobně ustanovení o nakládání s předmětem zástavy, tedy zejména náhrada nutných nákladů, náhrada nákladů, které vedly k zvýšení hodnoty věci ap.

Fakticky jeden z nejdůležitějších poznatků spočívá ve využitelnosti zadržovacího práva při výkonu rozhodnutí. Na základě zadržovacího práva má totiž věřitel právo při výkonu soudního rozhodnutí na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem. Touto možností výrazně stoupá efektivita a použitelnost tohoto institutu a vystupuje i jeho ekonomická výhodnost (zajímavé, že je v daném ohledu vyšší než u práva zástavního).

Závěrem ještě lze dodat, že zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadržené věci, anebo vydáním zadržené věci dlužníku. Zvláštním způsobem, který je možno chápat jako zvláštní dohodu o změně předmětu, je možnost zániku práva i tehdy, jestliže dlužník poskytne oprávněné osobě s jejím souhlasem jinou jistotu (lze např. sjednat nové zástavní právo).

Zbyněk Bouda, autor je studentem 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně