Dědění I. - dědictví ze zákona (principles of intestate succession)

Dnes necháme stranou situaci, kdy zůstavitel zanechal platnou závěť, která se týká celého zůstavitelova majetku nebo i jen jeho částí. Pokud tedy zůstavitel žádný platný (právem aprobovaný a schopný vyvolat právní účinky) projev vůle nezanechal, bude jeho majetkem pořízeno dle občanskoprávní úpravy.

Nejprve si povšimněme úpravy nabývání dědictví. Zákon praví, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Tedy okamžik přechodu vlastnického práva je zde svázán již se smrtí zůstavitele, nikoli tedy až nabytím právní moci usnesení soudu. Problém ovšem vzniká s dispozicemi s majetkem, který je předmětem dědického řízení, v mezidobí od smrti zůstavitele do pravomocného usnesení soudu o dědictví, ve kterém podle § 175q občanského soudního řádu soud potvrdí nabytí dědictví jednomu nebo více dědicům, popřípadě schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů. V této době tedy existuje jen jakýsi „potenciální dědic (-ové)". V této době jednají ve věcech týkajících se předmětu dědictví všichni dědici společně a nerozdílně. V praxi však často dochází k situaci, kdy chtějí tyto osoby např. prodat nemovitost z předmětu dědictví ještě před nabytím právní moci usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví. V této chvíli však většinou druhá smluvní strana zpozorní, protože dědicové těžko přesvědčivě prokazují vlastnictví k této nemovitosti (katastr nemovitostí učiní záznam o přechodu vlastnického práva obvykle až na základě usnesení soudu). Pro větší právní jistotu pak většinou raději čekají právě až do nabytí právní moci tohoto usnesení.

Předpokládejme, že dědic není nezpůsobilý (nedopustil se úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům a nebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy a tyto činy mu zůstavitel neodpustil), dědictví neodmítl a nebyl vyděděn (k tomu může dojít jen z důvodů zákonem taxativně vyjmenovaných). Potom bude zůstavitelův majetek dělen podle tzv. dědických skupin.

Nejprve se však musíme vypořádat s faktem, zda zůstavitelův majetek nebyl součástí společného jmění manželů. Pokud ano, pak je samozřejmě předmětem dědického řízení pouze tato část ze společného jmění manželů.

V tzv. první dědické skupině jsou to zůstavitelovy děti (a to i děti osvojené, nasciturus), manžel a partner (podle novely občanského zákoníku zákonem č. 115/2006, „o registrovaném partenrství"), každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě (např. pokud již zemřelo ap.), nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. Zákon tak zde zachovává myšlenku reprezentačního práva (nedědí-li manžel, přirůstá jeho dědický podíl k podílu, který bude dělen mezi děti zůstavitele, ovšem v případě, že nedědí některé z dětí zůstavitele, tento podíl nepřirůstá k ostatním, ale „hledá" dědice mezi potomky tohoto dítěte.

Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti¹ a zároveň z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (tedy kumulativní splnění obou podmínek - typicky druh nebo družka, děti v pěstounské péči ap.). Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel a partner však vždy nejméně polovinu dědictví.² Tyto případy bývají časté např. je-li zůstavitel bezdětný a zároveň jeho rodiče ještě žijí).

Pokud však není mezi takto určenými dědici manžel, partner, ani žádný z rodičů, je dědictví děleno v rámci třetí dědické skupiny. Zde jsou dědické podíly určeny tak, že dědí stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Zde opět vystupuje do popředí reprezentační princip - nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti - tedy zůstavitelovi synovci a neteře.

Pokud nedědí žádný dědic ve třetí skupině (tzn. zůstavitel nemá žijící rodiče, manžela, partnera, jakékoli potomky, sourozence, ani se zůstavitelem nikdo v době jeho smrti nežil ve společné domácnosti a zároveň o ni nepečoval nebo nebyl odkázán výživou na zůstavitele po dobu jednoho roku), pak dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti - zůstavitelovi strýcové a tety.

Závěrem je třeba ještě jednou zdůraznit, že takto konstruovaná dědická posloupnost se uplatní pouze podpůrně v případě, že zůstavitel nepořídil poslední vůli (závěť, testament) pro celý svůj majetek.

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

¹ Domácnost definuje § 115 občanského zákoníku jako takové fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

² §474 občanského zákoníku