Smluvní pokuta jako zajišťovací institut podle občanského zákoníku

Je nutné si však uvědomit, že její uplatnění je značně omezeno faktem, že pro případy, kdy dlužník není solventní, pak použitím smluvní pokuty nijak nezvyšujeme míru zajištění našeho smluvního závazku (tedy zjednodušeně řečeno pokud dlužník nemá prostředky k plnění smluvní povinnosti - např. zaplacení dohodnuté ceny při prodeji nemovitosti - nebude mít rovněž prostředky k zaplacení dohodnuté smluvní pokuty). Použitím institutu smluvní pokuty tak dosáhneme spíše navýšení předmětných pohledávek u dlužníka, proto je vhodné kombinovat použití smluvní pokuty s jinou formou zajištění závazku (nejlépe s ručením, kdy získáváme možnost obrátit se při nesolventnosti dlužníka na jeho ručitele).

Ke způsobu vzniku smluvní pokuty je nutno podotknout, že může vzniknout pouze písemnou dohodou stran. Zde může vzniknout problém v případě, že samotná smlouva nemá písemnou formu (což občanský zákoník běžně umožňuje). Lze pak jen doporučit, aby strany uzavřely písemně celou smlouvu a ustanovení o smluvní pokutě včlenily do této smlouvy. Vyhnout se tak lépe případným nejasnostem a sporům. Při nedodržení písemné formy dohody stanoví občanský zákoník sankci absolutní neplatnosti (§40a občanského zákoníku), tedy neplatnosti ze zákona a od počátku (ex lege et ex tunc).

V případě, že dlužník nesplní včas svoji smluvní povinnost (např. typicky nezaplatí včas kupní cenu), vzniká věřiteli nárok na sjednanou smluvní pokutu. Ovšem vedle toho samozřejmě trvá závazek splnit tuto původní povinnost. Věřitel se ovšem již nemůže dožadovat uhrazení náhrady případně vzniklé škody. Pokud tedy věřiteli nesplněním dlužníkových povinností vznikne nějaká škoda, pak se jí nemůže domáhat vedle smluvní pokuty. Použití smluvní pokuty je tak do značné míry i riskantní. V případě, že věřiteli žádná škoda nevznikne v důsledku porušení povinnosti dlužníka, vzniká mu nárok na smluvní pokutu (je-li dohodnuta) v dohodnuté výši. Pokud ovšem věřiteli porušením dlužníkovi povinnosti vznikne škoda velkého rozsahu, má věřitel zjednodušeně řečeno smůlu a má nárok opět jen na smluvní pokutu (je-li dohodnuta) v dohodnuté výši. Často se pak hovoří o tom, že smluvní pokuta je paušalizovaná náhrada škody. Je tedy při tvorbě smlouvy nutné zvažovat možná rizika a jejich rozsah a toto zohlednit při stanovení výše smluvní pokuty. Občanský zákoník dává však možnost účastníkům smluvního vztahu odchylné dohody (např. si lze dohodnout, že náhradu škody lze požadovat vedle smluvní pokuty nebo lze požadovat tu část náhrady škody, o kterou škoda převýší dohodnutou výši smluvní pokuty aj.).

Odpovědnost ze smluvní pokuty je subjektivní odpovědností, dlužník tedy není povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinností nezavinil. I zde je však možné si dohodnout, že dlužník odpovídá i v případě, že k porušení závazku nedošlo jeho zaviněním, nebo výběrově určit v kterých případech odpovídá, a ve kterých nikoli (např. pro případy zničení nebo poškození věci v důsledku nepříznivých povětrnostních vlivů ap.)

Závěrem je nutné podotknout, že úprava obchodního zákoníku poskytuje několik významných odchylek pro ujednání smluvní pokuty v režimu obchodního zákoníku (používaných podle §261 a 262 obchodního zákoníku zejména v obchodních vztazích mezi podnikateli), zejména je zde kladen větší důraz na odpovědnost dlužníka, tedy vyšší profesionalitu v těchto obchodních vztazích.

Zbyněk Bouda, student 4. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně