Je užívání freewaru opravdu nelegální?

Celá problematika spadá do oblasti práva duševního vlastnictví, přesněji práva autorského. Relevantními předpisy jsou především tzv. autorský zákon č. 121/2001 Sb. a občanský zákoník. Pro uvedení do problému i pro laičtějšího čtenáře raději nejprve vymezíme základní pojmy, se kterými je nutné při bádání nad tímto zdánlivě zapeklitým problémem pracovat. Předně licencí se rozumí (podle § 46 aut.zák.) autorem poskytnuté oprávněni k výkonu práva dílo užít, a to buď ke všem způsobům užití, nebo jen k jednotlivým způsobům. Kdo je autor snad vysvětlovat třeba není, je jím samozřejmě ten, kdo dílo vytvořil, tedy v našem případě nejčastěji programátor, který freewarový program dal dohromady.

    Jak vypadá v praxi postup, kterým se freewarový (nebo sharewarový) program dostane k běžnému uživateli? V naprosté většině případů (a to ve většině tak drtivé, že zbytek můžeme téměř opomenout) se tak stane bez osobního kontaktu mezi autorem a oprávněným uživatelem. Proces probíhá nejčastěji po internetu, kdy autor svůj program veřejně nabízí ke stažené a užívání společně s informací, že kdokoliv jej takto získá a užívá, může tak činit většinou bezplatně, nebo v případě sharewaru bezplatně na určitou dobu, a že uživatel musí dodržet určité podmínky ohledně dokumentace, nesmí program měnit apod. Uživatel si takový program stáhne, nainstaluje a vesele užívá. Aniž si většinou vůbec uvědomí nebo se zamyslí nad právním režimem proběhlého jednání a významem udělení licence, spoléhá na přirozenost věcí a v souladu s autorovou projevenou vůlí program v dobré víře užívá. Ovšem děje se tak opravdu legálním způsobem přihlédneme-li i ke všemu, co běžný uživatel neprávník opomenul?

    Zde se již ocitáme v jádru problému, neboť některé názory vedou nevyhnutelně k závěru, že onen nic netušící uživatel je obrazně řečeno nehorázný pirát a pachatel zlých skutků. S udělením licence se to totiž nemá tak jednoduše. § 12 autorského zákona říká, že autor má právo udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu práva dílo užít. A to je ono. Zdá se, že jediný způsob, jak může být licence udělena je smlouva, a to smlouva se vším všudy, jak ji upravuje především obecná část občanského zákoníku, navíc zkomplikovaná oním "dálkovým" prvkem. Je nutné učinit podle obč. zák. nabídku, tedy projevit vůli směřující k uzavření smlouvy, adresát musí tento návrh akceptovat a navíc musí o své akceptaci vyrozumět navrhovatele. Smlouva je uzavřena až právě tím okamžikem, kdy navrhovatel obdrží přijetí svého návrhu. Takový postup při důsledném trvání na každém slovíčku zákona jistě neodpovídá praxi. Aby vše naprosto sedělo, musel by autor, nejlépe každému zvlášť (aby byl dodržen požadavek určitosti adresáta v návrhu), uzavření smlouvy navrhnout, potencionální uživatel by smlouvu přijal a musel by své přijetí odeslat zpět navrhovateli. Pak by si teprve mohl program nainstalovat a užívat ho. To se ovšem asi stalo jen málokdy, stalo-li se to u freewaru vůbec někdy.

    Jak tedy z toho ven? Znamená to, že všichni jsou nelegální uživatelé cizích děl? Jsou tady všichni pachatelé? No samozřejmě ne. I když se na první pohled zdá celý problém neřešitelný a onen v praxi používaný způsob "udělení licence" právně naprosto irelevantní, neznamená to přeci, že jsme všichni vinni. Existuje totiž také něco, čemu se říká výklad. Ona dogmatická metoda, kterou je možno použít, chceme-li dojít k závěru, že všichni nelegálně užíváme, je naprosto odtržená od reality. Právo přeci není systém mimo svět, který se řídí jinými zákony než to, co reguluje. Není možné zkrátka připustit takový agresivní závěr, který vede k tak ošemetné situaci. Ač se může zdát právní postup a užitá argumentace v pořádku, každý snad musí cítit, a určitě cítí, že konečné stanovisko není to pravé. Každý se musí nad ním pozastavit a připadat mu přitažené za vlasy. Je to asi jako když žák ve škole počítá slovní úlohu v matematice, kde má například za úkol spočítat, kolik jablíček natrhá za den, když jich za hodinu natrhá sto, a výsledek mu vyjde "mínus deset." No přeci ať to může přepočítávat jakkoliv dlouho a bude si jistý, že chybu neudělal a všechno v užitém postupu se bude zdát logické a správně, pokud je alespoň trochu inteligentní, musí mu dojít, že výsledek je blbost. Nemůže se přeci spokojit s tím, že za den natrhá mínus deset jablek. Stejné je to v případě užívání freewaru. Autor sám chce, aby jeho dílo mohl užívat každý, uživatelé o dílo projevují zájem, ani jedna strana si nestěžuje, oběma to zjevně vyhovuje, oba jsou v dobré víře.... a pak přijde nějaký právní dogmatik s tím, že celá tato situace je nelegální, že se jeden neoprávněně obohacuje na úkor druhého a že pokud má být realita v souladu s právem, musí chudák uživatel přestat program užívat a nejlépe ještě autorovi zaplatit obohacení a odškodnění? No to přeci ne. Jakmile dojdeme k takovému závěru, hned se musíme ocitnout v kůži žáka mínus deset. Prostě nepřípustné. Správné řešení je jiné.

    Jak říká moudrá poučka, trochu ovlivněná přirozenoprávním viděním světa, při seznámení se s jakýmkoliv právním problémem se nejprve zamysli, jak by mělo řešení vypadat podle přirozeného práva, a pro takový závěr pak normu vždycky nějakou najdeš. Jsou i jiné názory, to ano, ale podle mě dobrý právník je takový, který vycítí dobré právní řešení bez ohledu na normy. Právní cítění je důležitější než cokoliv jiného. Klade to sice na právníka velké nároky (proto možná mnoho lidí přirozené právo odmítá, protože žádné právní cítění nemají :), ale pro právní použitelnost takového člověka je to nezbytné. Pokud se dříve, než nahlédneme do autorského i občanského zákoníku a než se začneme zabývat jednotlivými prvky kontraktace, zamyslíme, jak by mělo asi řešení vypadat, určitě nikoho z nás nenapadne, že by měl uživatel okamžitě přestat dílo užívat a vydat bezdůvodné obohacení. Takového člověka neznám, a přiznám se, že bych ani poznat nechtěl. Správní řešení je, že licence prostě udělena byla a že uživatel užívá oprávněně.

    Teď však přichází na řadu fáze druhá, možná těžší, možná lehčí - najít onen způsob, jak to podložit právními argumenty. Ovšem nic složitého v tom být nemusí. Jak vyplývá již ze samotného vzniku tohoto problému a také z vyjádření jednoho z tvůrců autorského zákona, na freeware se při tvorbě zákona zkrátka zapomnělo. Prostě se při psaní zákona freeware vůbec neuvažoval. Tedy nemůžeme ani v žertu hovořit o úmyslu zákonodárce takto brutálně postihovat uživatele freewaru, kteří osobně nemají s autorem smlouvu. Uvedené ustanovení autorského zákona uvádějící smlouvu jako jediný právně relevantní způsob udělení licence je nutno vykládat extenzivně. S ohledem na dobrou víru obou stran, zavedenou praxi i bezkonfliktnost a oboustrannou výhodnost zažitého chování je to odůvodnitelné a spravedlivé. Analogií můžeme dospět k závěru, že licenci je v tomto případě možné udělit i přijetím jakési veřejné nabídky, podobně jako je tomu v autorskému zákonu velmi příbuzném zákonu o vynálezech. Tedy je možné tak trochu obejít onen požadavek adresovanosti návrhu smlouvy. A vůbec, onen způsob kontraktace v našem občanském zákoníku, i když na první pohled nevypadá nijak dispozitivně, není přeci způsobem výlučným! Kde je psáno, že jediný možný způsob kontraktace je tento? Je někde zakázán jiný? Ne. Tedy ony dogmatické pokusy učinit z celého národa ilegály můžeme považovat za smetené. Nebo ne?