Návrh na zvýšení výživného nezletilých dětí

    Nárok na výživné dítěte vychází ze zákona o rodině. Ve třetí části první hlavě je upravena vyživovací povinnost rodičů a dětí. Základní ustanovení určují, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou samy schopny se živit a také že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Jak již bylo výše napsáno, oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.

    Při určování výše výživného se musí vcelku přesně zjistit, jaké jsou příjmy a možnosti rodičů. Platí, že rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu.

    Na druhé straně odůvodněné potřeby se v žádném případě nekryjí s nějakým životním minimem. Vyjadřují kompletní potřeby důstojně kulturně žijícího člověka. Tedy ne pouze strava a oblečení, ale i výdaje na zábavu, na zájmy, koníčky, sport, samozřejmě vzdělání, včetně nadstandartního apod.. Tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. Vždy se zkrátka musí pečlivě posoudit poměr možností a schopností povinného na jedné straně a potřeb oprávněného na straně druhé. Pokud povinný získá lukrativnější zaměstnání a zdvojnásobí se mu příjem, tak i při zdánlivě nezměněných potřebách bude místo pro zvýšení výživného, neboť odůvodněným se nyní bude zdát vyšší standart.

    Pro úplnost je ještě třeba zdůraznit, že podmínkou pro nárok na výživné je odkázanost na výživu. Tedy jakmile není dítě schopno se samo živit, může požadovat od rodičů výživné. Je ovšem třeba správně chápat, co znamená nebýt schopen se sám živit. Neznamená to, že kdo dosáhl patnácti let nebo např. dokončil střední odbornou školu, ale chce ještě pokračovat ve vzdělávání, se už může sám živit. Pokud se rozhodne studovat vysokou školu, trvá jeho nárok do té doby, dokud vzdělání neukončí.

    Pokud dojde k situaci, že potřeby oprávněného, tedy dítěte, se zvýší a stávající výživné již není schopno tyto potřeby krýt, je oprávněné žádat jeho zvýšení. Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví rozsah jejich vyživovací povinnosti soud nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Tedy pokud po rozvodu povinný manžel odmítá přistoupit na zvýšení poskytovaného výživného, nezbývá nic jiného, než se obrátit na soud.

    Při sepisování žaloby se není třeba obávat určení konkrétní částky, o kterou by se mělo výživní zvýšit. Soud pečlivě posoudí, jak jsou potřeby dítěte odůvodněné a jaké jsou skutečné možnosti, schopnosti a poměry a může eventuelně stanovit částku sám. Klidně může být i vyšší, než žalobce původně požadoval. V tomto případě není totiž petitem striktně vázán, neboť mu zákon o rodině dovoluje rozhodnout tuto věc i bez návrhu. Do žaloby je vhodné uvést všechny aktivity na straně dítěte, které představují nějaké náklady. Ovšem žalobce musí být připraven tyto náklady doložit a odůvodnit před soudem.