Dědění ze zákona

    Úprava dědického práva je v našem právním řádu zakomponována jako součást občanského práva do občanského zákoníku. Konkrétně tvoří jeho sedmou hlavu. Co se týče obecného základu dědictví, jde o proces přechodu majetkových práv a závazků zůstavitele na dědice. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. To je okamžik, který je rozhodující právní událostí.

    Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. Z jiných právních titulů dědit nejde. Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona. Tedy uvolněný dědický podíl dědice ze závěti nepřirůstá ostatním závětním dědicům, ale naopak ze zákona. Na uvolněný dědický podíl nastupují dědicové ze zákona.

    V úpravě dědění ze zákona se v široké míře odráží významný vliv římského práva na naši právní kulturu. Základní princip spočívá v rozdělení případných dědiců do dědických skupin. Ty jsou uspořádány podle vztahu k zůstavitelovi, od nejbližšího vztahu ke vzdálenějším. Dědické skupiny jsou čtyři.

    V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. To zdůrazňuje "privilegované" postavení těchto osob v dědickém systému. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. To je tzv. reprezentační právo. Uvolněný podíl dědice v první skupině nabývají stejným dílem jeho děti, tedy vnuci zůstavitele. Toto reprezentační právo však přechází i na další děti, tj. potomky vnuků, tedy zůstavitelovy pravnuky. V praxi to znamená, že uvolněný podíl dědice se rozpadá na tolik dílů, kolik má dědic potomků, kteří nastupují na jeho místo. Teprve v případě, že není žádných takových potomků, přirůstá podíl stejným dílem ostatním dědicům ze zákona.

     Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Ve druhé skupině je na prvním místě manžel, jehož vážnost je vyjádřena i určením velikosti jednotlivých podílů, kdy dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu dědictví. Dále v této skupině dědí zůstavitelovy rodiče (případně vzhledem k § 63 odst. 1 zákona o rodině osvojitel) a dále osoby, které musí splňovat buď podmínku ročního soužití se zůstavitelem s péčí o společnou domácnost nebo musí být odkázáni na výživu zůstavitele, přičemž tato výživa nemusí být jedna ze zákonem vyjmenovaných. Co se týče podílů, v případě že některý z dědiců v této skupině nedědí, přirůstá uvolněný podíl zbylým dědicům poměrně.

    Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. U sourozenců se tedy opět jedná o reprezentační právo. Ovšem narozdíl od potomků v první skupině, zde již platí pouze pro sourozencovy děti, nikoliv děti jejich dětí a další potomky. Tedy ve třetí skupině mohou dědit zůstavitelovy synovci a neteře, jejich děti však již nikoliv. Co se týče dědického nároku osob spolužijících, platí shodná pravidla jako v předchozí skupině.

   Nedědí-li žádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti. V této skupině tedy dědí dědové a babičky. V případě, že je jejich dědění z nejrůznějších důvodů vyloučeno, nastupuje dědictví strýců a tet.

    Na závěr je ještě pro úplnost třeba zmínit ustanovení § 462 občanského zákoníku, podle kterého dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu, je tím tedy vyjádřeno "právo odúmrti".